LAYOUT: Dárek k třicetinám aneb jak jsme šli potají na fotbal

Když má váš kluk třicátiny, úkol zní jasně - vymyslet ty nejlepší dárky. Už dávno vím, že u nás vedou hlavně zážitky, takže mám tajný seznam aktivity pro tyhle příležitosti. Je mezi nimi třeba letní festival, výlet do Tropical Island a nebo taky fotbalový zápas... Kdykoliv se něco slaví, nahlédnu do seznamu, vyberu jednu položku a zařídím vstupenky. Tentokrát mi hrála do noty česká fotbalová reprezentace, která si to v březnu rozdala se Skotskem na Letné. A protože Honzík má na apríla narozeniny, bylo rozhodnuto. Jenže jak ho dostat na Letnou, aby nic netušil?

Začněme od začátku. Miluju překvapení, ale ještě víc ráda je chystám pro ostatní. Takže bylo jasné, že tohle bude dárek, o kterém se Honza nesmí dozvědět dřív než až když budeme stát u stadionu. Věděla jsem taky, že se mnou by si zápas zas tak neužil, protože já nerozeznám ofsajd ani faul a navíc jsem platonicky zamilovaná do fotbalisty Bořka (pozn.přítele autorky: Bořek Dočekal - AC Sparta Praha). To je tak vše, co můžu o fotbalu říct. Proto jsem do svého plánu zakomponovala o dva lístky víc a pozvala ještě Honzova bráchu a tátu. A tím jsem taky získala další spolupachatele.

Zaplatit lístky a vyzvednout nakonec bylo to nejmenší. Rozhodla jsem se navíc rafinovaně rezervovat místa v restauraci na Letné, jakože na oslavu, a pak to měl být ke stadionu jen kousek. Hrozně jsem se samozřejmě Honzovi omlouvala, že já slabé něžné pohlaví jsem se zrovna trefila do termínu, kdy se hraje, a tak fotbal asi nestihne. Prostě jsem si připravovala půdu. "To nevadí, ty přáteláky jsou stejně děsně nudný, já bych na to nekoukal," říkal nic netušící Honza... Vůbec mě to nerozhodilo, naopak. Byla to známka toho, že vůbec nemá tucha. :-)

Jenže pak se můj plán začal hroutit. Z restaurace zavolali, že tento týden probíhá rekonstrukce, a tak jsem vzala za vděk jinou, jenže až u Karláku. Tudíž bylo jasné, že Honzu budu muset po večeři přemluvit na jakousi večerní procházku na Letnou, doufat, že se nebude pídit, proč tam jdeme a úplně jsem slyšela ty řeči, že tam bude narváno, když je ten fotbal, a že bychom mohli jít jinam. V tu chvíli jsem byla připravena nasadit veškeré ženské-manipulační zbraně a vydupat si Letnou i za cenu toho, že budu vypadat jako hysterka.

Další ranou pod můj - už tak nízký pas - bylo počasí. Celý týden vyloženě jaro, ale od čtvrtka Sibiř. Což znamenalo, že jestli se na profukující betonové monstrum (myslím stadion) nenavlíkneme, tak tam během 90 minut umrzneme. Plus nastavení! V den "D" jsem tedy využila Honzova zaníceného výkladu o nové verzi nějakého programu, a zatímco se vykecával, nacpala jsem batoh jeho šálou, čepicí, mikinou a legínami, nepozorovaně jsem uvařila do termosky čaj a odbyla otázku: "Na co bereme batoh?" tím, že přece někam musíme dát foťák. A ten jsem narafičila navrch. 

Zpocená jsem byla už v tu chvíli, nervozitou, aby to celé klaplo. Ale ještě víc, když jsem sama sobě navlíkla podvlíkačky, nátělník, dva svetry, teplý fusekle a šálu. V restauraci ze mě nad teplou polívkou lilo jak z konve, ale od té chvíle dál se to ukázalo jako velmi prozíravé. Honza se naštěstí nad procházku na Letnou vůbec nepozastavoval a ještě galantně tahal ten obří batoh. Kousek od rozzářeného stadionu jsme potkali první rozdováděné Skoty a on poprvé poznamenal, že už jsme si několikrát říkali, že si někdy koupíme lístky na fotbal. V tu chvíli jsem se zpotila podruhé, Tentokrát radostí :-) A pak už to šlo ráz na ráz, najednou se objevil brácha a Láďa, mávali jsme lístky... Sice největší radost jsem z toho asi měla já, ale není snad přáním každého chlapa mít především spokojenou partnerku? :-)

Že jsme nakonec ten zápas prohráli? To vlastně vůbec nevadilo. Důležitý je, že jsem měla pro mýho třicátníka báječnej dárek, že jsme neumrzli, že máme fotku se Skotem (který odpřísahal, že ani jeden Skot na stadionu nemá spodní prádlo), ale hlavně - že jsem mohla 90 minut sledovat Bořka. Plus nastavení! :-)

Takže fotbalu zdar a narozeninovým překvapením zvlášť!