Chci jen říct...DÍKY!

Chvilku mi to trvalo, než jsem se k tomuhle psaní dostala. Než jsem si uvařila můj oblíbený heřmánkový čaj s medem, než jsem poslala Honzu hrát floorbal a než jsem se odvážila vůbec rozprostřít před sebou tu bílou stránku... Chtěla jsem ještě počkat, než trochu opadne šílenství z TC workshopu, aby tahle zpráva někde nezapadla. Ale už není čas na to to odkládat. Je na čase Vám všem říct DÍKY!

Díky všem těm, které mi nezištně pomáhaly hledat moje ztracené album. Těm, kteří volaly na ztráty a nálezy, obcházely školy a školky, pověřily tatínka, co dělá ve spalovně, kontrolou odpadu. A pak taky těm, které se podílely na té veliké tajné akci, o které vám chci dnes povědět víc. 

Jste teda pěkné lišky podšité, protože když jsem měla jedno březnové odpoledne sraz s Iriskou, šla jsem na něj v domnění, že plánujeme překvápko pro Liberec. Byla jsem nadšená, protože jakékoliv překvapení a kulišárny, na to mě užije. A o to víc se mě těší, že vy jste na stejné vlně a všechno tohle jste zorganizovaly. DÍKY!

Měly jsme sraz u koše na Dejvické - velmi romantické místo -  a jak jsem tam tak čekala, potkala jsem další scrap-ženu, Martinu Polákovou alias Marpo. Ještě pořád mi to ale nepřišlo podezřelé, protože čím víc lidí, tím větší překvápko to přece v Liberci bude! Nic nevědoucí mě holky posadily v kavárně, ještě mě nechaly objednat si vodu s citrónem (asi věděly, že jí budu potřebovat). A pak už to nenatahovaly a  radši vytáhly TO!

Nejprve jsem zaznamenala povědomou titulní stránku. A musím říct, že v tu chvíli se ve mě něco zastavilo. Asi jako byste potkaly člověka, který má být už dvacet let po smrti. Poznala jsem jí okamžitě! MOU TITULNÍ STRÁNKU ZE ZTRACENÉHO ALBA! Nemohla jsem říct nic a chtěla jsem říct všechno. Já chci jen, abyste věděly, že i teď se mi to strašně špatně píše, protože spíš než napsat slova, bych vás chtěla všechny obejmout.

A slova vlastně nebyla ani potom, protože za titulní stránkou (díky MilkaCZ), následovaly další kapsy plné těch nejoriginálnějších kartiček. Nebojte, já se vám o ně postarám a slibuju, že už je nikdy nikde nenechám!!! Doma jsem si pak sedla a jednu po druhé jsem si je vyndala a četla jsem si Vaše vzkazy a přitom hledala na Facebooku Vaše tváře, protože ne všechny se známe, ale já Vás poznat chtěla. A kdybych mohla, chtěla bych vzít auto a objet Vás a říct Vám to DÍKY! osobně.

No, a následně to šlo nějak ráz, naráz, přišla Janča Bennett, Lucka Pilátová... Udělal jsme si fotku do PLka.

A já pořád hladila ty plastové kapsičky a už jsem chtěla jít tak trochu domů, abych se mohla pořádně vybulet a říct to Honzovi. Jestli kartičky nechám pohromadě v albu 2016 nebo si dám třeba každou do jednoho týdne, to ještě nevím. Rozhodně ale vím, co znamenal poslední dárek. To, že se asi do rekonstrukce alba asi vážně budu muset někdy pustit.

Na konci tohoto článku, který píšu tak, jak mi písmenka chodí pod ruku a nečtu ho podruhé a nevracím se, abych nic neumazala s tím, že je to trapný a sentimentální, vás chci o něco poprosit. Tahle celá akce, to byla taková nálož úžasné energie! Dělejte, prosím, takové věci i jindy, i ve všední dny. Dělejte lidem radost dál tak, jak jste jí udělali mně, protože mně osobně přijde tohle prostě nejvíc!!! Jestli jste viděli film "Pošli to dál...", tak se nemusíte bát, protože já tohle dál stoprocentně pošlu!

DÍKY!