Sbohem, PL album 2015

Jsem smutná, neskutečně smutná. Zklamaná, naštvaná, odevzdaná... Kdysi mi umřelo morče a zřejmě mě to netrápilo tak, jako fakt, že celý můj loňský rok zpracovaný týden po týdnu, hodiny milovaného scrapu, ale občas prostě jen práce, když se mi nechtělo, tisíce oblíbených kartiček a ozdůbek, moře práce, biliony journalingu a zpracovaných fotek... Celé moje album se dokázalo ztratit ztratil během jedné hodinky v Praze...

Přiznávám, byla jsem unavená z celého dne a spěchala jsem domů. Balili jsme na rychlo, i když jsme si říkali, že není kam spěchat, ale já měla děsnej hlad. Tak hroznej, že jsem během balení snědla všechny sušenky, co zbyly po kurzu. Nechtěla jsem Honzu zdržovat, i když vím, že mu to nevadí. A tak jsem strkala věci tam, kam je normálně nedávám. I album, které vozím zabalené v mikině, opatrně jako svátost na zadních sedadlech. I moje album jsem tentokrát pohodila do papírové krabice a k tomu taky scrapový nákup, který jsem si konečně o víkendu vyzvedla u Míši. 

A pak jsme běhali z Atelieru do auta a zpět, je to vždycky tak na pětkrát, na šestkrát. Bože, mám tolik scrapových věcí. A Honza je rovnal do auta. A pršelo. Takže jsem tu krabici s albem rozhodně nechtěla dávat na zem, vždyť by navlhla. Nenapadlo mě nic lepšího (a proklínám tu vteřinu) než položit jí na popelnici. Popelnici, která tam normálně nikdy nestojí. 

A běžím zhasnout, hlavně vypnout rádio, poprat se s mříží, která děsně vrže a lidi z činžáku mě musí milovat, takhle v noci. Už jen zamknout... Hurá, Honza na mě mává klíčema od auta, to znamená, že budu řídit. A já mám trochu strach, protože máme půjčené auto a mě to pořád chcípá. Ale nedám to znát, usmívám se, že jako ok a za 15 minut už předáváme kytičky na Ohradě, co si u mě paní objednala. Taková noční kytičková pohotovost. A kolem jedenácte konečn zastavujeme před bytem.

"Nech to v kufru, dneska už to nechci ani vidět," říkám Honzíkovi, ale vůbec to nemyslím vážně. Chci ještě večer před spaním dopsat journaling do vánočního týdne. A album bude skoro dokončené,. Otevřu kufr a v tu chvíli mi to dojde. Krabice - popelnice - Vinohrady...

Nesnažím se ani být slušná, jsem unavená a tuším, že za tohle si můžu sama. Preventivně stejně ale seřvu Honzu, že jako kam koukal, když balil. A nechám ho doma. Zvládám trasu Hostavice - Moravská 48 v traťovém rekordu i s benzínkou. (Jak je možné, že když pospícháte, vždycky dojde benzín.) Ještě zatáčku před Atelierem jsem si jistá, že jen vezmu krabici z popelnice a pojedu se konečně vyspat. 

Jenže je tam prázdno. Stejně jako je teď ve mně. Nějak jsem nemohla věřit, že tohle není jen zlý sen. Že se to vážně stalo. Proběhla jsem všechny parky na Vinohradech, vyděsila dva pejskaře, když jsem na ně ubrečená naběhla, jestli neviděli moje foto album. To všechno ve dvanáct v noci. Asi si mysleli, že jsem blázen, ale mně to bylo jedno. Volala jsem mámě, tátovi, Honzovi, jako kdyby mohli něco dělat. Přemýšlela, zda křičet mezi domy: "Kde je moje Project Life album?", volat policii (ale co bych jim řekla) nebo bivakovat u popelnice přes noc a ráno po ulici honit lidi, jestli něco neviděli. A brečela jsem dál, tak nějak se to prostě jen mísilo s deštěm i s řasenkou.

Honza připravený s letáčky (bože, jak já ho mám ráda) dojel později a tak jsme oblepili sloupy a domy. A ráno jsme jeli zas, protože jsem stejně nespala. Půlka letáčků už nevisela a lidi chodili kolem bez povšimnutí, spěchali do práce a já už ani neměla sílu se ptát. A jen jsem přemýšlela, jestli jsem schopná ještě někdy dolepit to všechno znova. Asi ne. V tuhle chvíli ne.

Vzala jsem si volno a jela k našim. Všichni mi říkali: "Neboj, to se určitě najde..." Ale já tak nějak tuším, že už by se našlo, kdyby ho chtěl někdo vrátit. A je mi smutno. Nejvíc snad z toho, jak malý zlomek sekundy to byl, kdy se všechno pokazilo. Ale to určitě znáte...

Já vím, je to jen album, říká se. Ale pro mě ne, pro mě to jsou pocity, vzpomínky, nejen na okamžiky, které jsou nalepené, ale na ty chvíle, kdy jsem je lepila. Kdy mi bylo zle a kdy jsem se bála. A album byla jistota, že mám svůj úkol. To, že ještě lepím, znamenalo, že pořád žiju.

Doufám proto, že ten večer třeba album někomu pomohlo. Že se usmál, když si jím prolistoval viděl, jak jsme se loni měli pěkně a jak jsme se měli rádi. Třeba někomu zachránilo život, tak jako mně.

A Vám, co máte svoje alba, přeju, ať jsou Vaše vzpomínky v bezpečí, ať nikdy nevyhoříte, nevezme Vás voda, nebo nezapomenete album někde, kde nenávratně zmizí.

A kdybyste někde v Praze viděli potulující se mentolové desky, prosím, dejte mi vědět.

Díky, Vaše