STORY: Jak se klubaly moje první PL kartičky

Původně jsem vám dnes chtěla ukázat další stránku z Project Life, kterou jsem dohonila o Vánocích, protože na každou jednu jsem náležitě hrdá. Ale náhlá sněhová nadílka, která pokryla Prahu, mi připomněla PL kartičku "První sníh", jednu z kolekce "Milý Ježíšku", kterou jsem letos - vlastně už loni - navrhla. A nutno říct, že když jsem se do toho někdy na podzim loňského roku pustila, nikdy bych nevěřila, že na ten první sníh si budeme muset počkat až do ledna. Takže dneska si na oslavu pořádné zimy dáme malý "sneak peak" neboli pohled od zákulisí toho, jak ty moje první vlastnoručně navržené PL kartičky vznikaly.

Navrhnout kartičky se paradoxně ukázalo jako nejméně složitá věc z celého procesu. V designu jsem měla celkem jasno a ač jsem nejprve začala s klasickou vánoční barevnou paletou - červená, zelená, zlatá - nakonec jsem sklouzla k mojí oblíbené kombinaci modrá a béžová. 

Ještě na víkendovém workshopu Pretty Papers v Liberci jsem seděla u počítače a ladila poslední kousky. To proto, že začátkem listopadu už jsou skoro všude Vánoce, a tak jsem nechtěla přijít, jak se říká s "křížkem po funuse". No, kdybych věděla, že nakonec z mnoha různých důvodů, o kterých si ještě povíme, prošvihnu první i druhou vánoční vlnu, asi bych si rozmyslela, jestli kvůli těm pár barevným papírkům budu chodit spát hóódně pozdě k ránu. No, a taky jsem si musela dát pozor, abych to ze samého nadšení někomu nevykecala, což mi - jako normální ženské - dalo dost zabrat.

Poté, co jsem vyřešila design, přišla na řadu otázka, kde kartičky vytisknout. Tak nějak jsem měla pocit, že prostě nakráčím do první tiskárny, vysvětlím, co potřebuju a druhý den budu mít vytištěno. Asi jsem prostě občas hodně naivní. Hned první problém byl s rozměrem papíru. Jak všechny dobře víme, formáty scrapových papírů jsou v "inčích", tudíž i kartičky se nejlépe vejdou na ten přiblblý čtvercový americký rozměr. Ano, ten který žádná tiskárna v Čechách zřejmě neumí vytisknout. Takže jsem se rozhodla kartičky zkusit co nejefektivněji naskládat na klasickou A3, načež jsem zjistila, že A4 možná bude lepší, a tak jsem si předchozí verzi neuložila... Abych po pár hodinách došla k závěru, že A3 nakonec vážně bude mnohem efektivnější a levnější. A dělala to znova. Uf, to zoufalství cítím ještě teď. 

Když jsem tedy A3 jakž takž zaplnila do poslední pídě a obvolala jsem nejméně padesát tiskáren, vycházela jedna sada kartiček zhruba na 120 Kč. To je, přiznejme si, na 36 kartiček hodně moc. Byla jsem ochotna smlouvat, plakat i si pro kartičky dojet z Prahy až do Tachova. Ale při našem objemu, kdy jsem nepotřebovali tisknout ani ve stovkách, natož v tisících, se mi všechny tiskárny vysmály.

Ta trochu veselejší část byla vysvětlovat po telefonu, co vlastně chci tisknout. Představte si někoho mezi Schwarzeneggrem a medvídkem Pú... Protože to je definice klasického tiskaře. Prostě chlap jako hora, který je schopen obsloužit obrovský stroj a unést tunu papírů, milý až je vám to líto, ale když dojde na slova jako "Project Life", kartičky nebo scrapbooking, tak na druhém konci drátu nastane ticho. Při jednom telefonátu například zaznělo (u nás doma již legendární): "Ahá, takže něco jako pexeso..."

Ale jak už to tak bývá, když už jsem to chtěla vzdát, dovolala jsem se do tiskárny, kterou mám kousek od práce. Jo jo, pod svícnem je vždycky největší tma. Byla tam ochotná starší paní, která si trpělivě nechala vysvětlit, o co mi jde. Na oplátku mi zase ona trpělivě vysvětlila, co je to spad, off-set a tisk 4/0. A nabídla mi celkem přijatelnou cenu. No, co vám budu povídat, jestli si někdo myslí, že člověk na PL kartičkách udělá terno, tak pokud nejste Heidi Swapp nebo Becky Higgins, tak těžko. Minimálně tyhle jsem v podstatě zafinancovala, takže zvu Vás... :-)

.

A tak jsem se domluvily. Když jsem odklikávala poslední e-mail se souhlasem k tisku, dost jsem se bála, jestli jsme si s paní nakonec porozuměly. A když jsem si pro kartičk jela, vlastně jsem vůbec netušila, co si vyzvednu. Navíc tomu předcházel telefonát a informace, že "se nám bohužel nepodařilo vytisknout kartičky na křídový papír". A tak ve mě byla vážně malá dušička...

Kartičky jsem si navíc vyzvedala skoro v jedenáct večer někde mezi Malšicemi a Hostivaří v oblasti průmyslových budov, kde by se zfleku mohl filmovat jakýkoliv thriller. Na první dobrou jsem tiskárnu netrefila a vjela se vší parádou do pochybné vietnamské tržnice, odkud jsem se radši rychle zpakovala. Napodruhé už jsem se ale strefila a během pěti minut držela v rukách ještě teplou krabici plnou kartiček. A tak jsem ještě v autě začala rozbalovat. Spíš rvát zuby izolepu. A musím říct, že když jsem výsledek viděla, chtělo se mi plakat.

Radostí. Barvy byly senzační a díkybohu, že nebyl křídový papír. Díky tomu se na kartičky dá krásně dalo psát, aniž by se něco rozmazávalo. Jednotlivé balíčky byly vzorně nařezané (doma jsem pak ozkoušela rozměr a pasoval akorát) a krásně zabalené. Sice - jak jste si mohly prohlédnout na fotkách - jsem si pak dala ještě doma brigádku s tříděním, ale to už byla jen taková milá tečka před tím, než jsem je zabalila a poslala do Pretty Papers, kde si je v e-shopu můžete objednat.

Navíc venku krásně sněží a k fotkám z takového sáňkování by se možná mohly krásně hodit...ale to už nechám na Vás... :-) Doufám, že jste se dobře pobavily a vzpomeňte si na tenhle článek, pokaždé, když budete mít v ruce jakékoliv české kartičky, protože ono to prostě vůbec není jen tak a je za tím spoustu nervů a práce. Ale jsem si jistá, že to už dávno víte.

Tak krásný zasněžený večer!